Září 2011

Prolog

19. září 2011 v 20:06 | Kapriolls |  moje povídky
PROLOG
Byla chladná podzimní noc.Z šedých mraků na obloze,které přilétly s větrem odkudsi ze severu,začalo pršet.Tlusté kapky deště se snášely na město pod nimi ,rozprskávaly se o kamennou dlažbu a v provazcích stékaly po taškových střechách domů.Město spalo.V temnotě noci bylo ticho.Jen déšť bubnoval a vítr cloumal okenicemi.Vzduchem se nesla vůně mokrého kamene a kouře z komínů a nesla se mezi úzkými uličkami silným větrem,který se tam proháněl.Sem tam sebou vzal nějaké smetí ze země a pohrával si s ním ve vzduchu a pak zanikl v noci.
Sem tam blesk pročísl oblohu a zajel do země a pak se ozvalo zahřmění.Na horizontu obloha svítila,jak černou oblohu osvěcovaly blesky.
Podloubím se mihl stín.V mlze mezi Starou zdí a hostincem,pod Bílou věží se náhle prudce ochladilo.Tam déšť nepadal.Mrznul ve vzduchu a v kroupách dopadal na zem.Ledové kapky dopadaly na dlažbu a rozbíjely se v malé ledové krystalky.Černý obrys se míhal v tom nejtemnějším koutě.Chvíli jen tak postával a pak zmizel.Kroupy se opět proměnily ve vodu a teplota stoupla.
Za městem se nočním tichem nesl výkřik.Pak bylo opět ticho…
Tichý sten ze svých úst jen vydej,
pak propadni se do věčného,
když v temnotě budeš,odčiníš,to,
cos zničila a Bohu se pokloň,
neboť on je tvým pánem a nepustí tě do světa svého…
* ** *
zhruba dvěma sty lety
Kolem kamenného ohniště seděli tři lidé,všichni zahaleni v tmavých pláštích.Obličeje měli osvícené plápolajícím ohněm,který olizoval polínka a zamyšleně do něj hleděli.Ve vzduchu visel neklid.Mladý muž,který seděl úplně na kraji ohniště se zavrtěl a pohlédl na ženu,která mu seděla po levici na dřevěné stoličce a žmoulala si háv pláště.Do pokoje vstoupila postarší žena s bílými vlasy a beze slova se namáhavě shýbla pro dřevo a přiložila do ohně polínka,která ležela na hromádce v rohu místnosti a zase zmizela za závěsem,který odděloval kuchyň.
Muž po levici ženy si stoupl a obešel ohniště,aby mohl být blíž k mladíkovi.Těžce se posadil na stoličku a pohlédl na mladého muže,který se teď cítil trochu nejistě a polkl.
,,Chlapče,"promluvil zastřeným hlasem,,budeme to tady s Helen muset promyslet.Je to závažné rozhodnutí.Pro nás velice důležité,chápeš-li mě."mohutně si odkašlal do špinavého kapesníku,kde se objevily krvavé kapky.
Mladík přikývl,ale nepromluvil.Žena vzdychla.
Venku už se stmívalo a krásný sluneční podzimní den se měnil v chladnou noc.
,,Potřebuji jen váš souhlas.Kapitán lodi nám zajistil pokoj v podpalubí pro důležité hosty s pitím a dvěma lůžky.Není,čeho se obávat,"naléhal mladík.Žena se zavrtěla.,,To my všichni víme,Cydane,ale…"
,,Máte o svou dceru strach.," doplnil ji mladík.
,,Ano,"vydechla žena a postoupila k oknu s rukama za zády a zamyšleně se zadívala ven do západu slunce.Cydan vzdychl. ,,To chápu, Helen.Taky bych měl o svou dceru strach.Ale máte můj slib,že se jí nic nestane." Žena vzdychla a podívala se na svého manžela,který seděl u ohně a hřál si nohy.Opětoval jí pohled.,,Milá Helen,jsou už přece dospělí lidé,"namítl nepřítomně jakoby vytušil její otázku. ,,Dokážou se o sebe postarat.Nemám pochyb,že jsou soběstační a chytří.Nemám jedinou námitku."pokrčil rameny Helenin muž a usmál se na Cydana.
Helen se znovu posadila.,,Já nevím."
,,Ochráním ji vlastním tělem,to vám slibuju.Oběma.."naléhal Cydan a významně se podíval na oba z nich a olízl si rty,které mu vyschly z nervozity.
Na Helen ta slova očividně nezapůsobila.Chvíli se na židli pohupovala sem a tam a pak si odkašlala a vážným hlasem řekla:,,Pro dobro všech…"Pak však náhle ztichla.
,,Když jsem byl malý,"přerušil ji Petr a vstal.,,měl jsem dědečka.Byl to cestovatel.Navštívil snad všechny země světa,které znám.Pokaždé,když se vrátil,posadili jsme se večer k ohni a poslouchali jeho příběhy z cest a dobrodružství,která zažil.Dědeček byl dobrý vypravěč.Vždycky jsem se těšil,až přijede s dárky a novými zážitky.Horlivě jsem ho poslouchal.Každé jeho slovo jsem hltal a zůstal až do konce.Záviděl jsem mu.On se narodil tady v horách jako my všichni,co tu teď sedíme,ale nikdy dlouho nepobyl doma. Nedokázal zůstat na jednom místě.Vždycky říkával,že chce najít inspiraci pro své příběhy a tak se někdy v noci sebral a odešel.Ráno,když jsme se probudili,byl pryč.Jednou mi dal tohle,"řekl a poodstoupil od ohně do kterého se před tím díval zašátral v kapse svého černého kabátu.Pak vytáhl něco maličkého a sevřel to v dlani jakoby se bál,že se jí něco stane.Velmi láskyplně se pak otočil k Cydanovi a otevřel dlaŇ.Ležela na ní soška..,,Je to cennost."řekl významně.Cydanovy ohníčky v očích pohasly.Zadíval se na kamennou sošku velikosti dlaně.Byla světlounce modrá a odráželo se v ní světlo ohně.Byla to jakási žena oblečená v šatech,které Cydanovi připadaly velice staromódní.Na hlavě měla šátkem propletený cop a okolo krku náhrdelník.Nohy měla zakryté ,ale Cydan odhadl,že musí být velmi dlouhé.Měla štíhlý pas a vyduté břicho,které si přidržovala pravou rukou.Asi byla těhotná.V levé ruce spuštěné volně podél těla něco držela,ale Cydan nemohl poznat,co to je,protože to bylo zakryté v její dlani.Podíval se blíž.Kámen,ze kterého byla vyrobená byl plný maličkých krystalek a prasklin,které z dálky vypadaly jako drobné pavučinky,které se na sebe napojovaly,jako drobné cestičky.Cydanovi náhle připadala tak krásná,že se jí chtěl dotknout a podržet v rukou.
,,Mohu?"zeptal se Petra.
Petr přikývl.Cydan k ní vztáhl ruku a vzal si od něj sošku.Byla těžká,težší,než se na první pohled zdálo.Potěžkal ji v rukou a pohladil jí břicho.Zkusmo na ni dýchl.Kámen se nezahřál.Převracel ji v rukou a znalecky si ji prohlížel.Když byl kluk,s kamarády si hráli s kameny,sbíraly je,a měli jich plnou kůlnu,ale žádný nevypadal jako tenhle.
Náhle pocítil záchvěv zlosti.Zatočila se mu hlava. Bzučelo mu v uších.Soška v jeho rukách jakoby slabě vibrovala.
Helen s Petrem se na něj upřeně dívali.
Cydan skoro s odporem tu sošku vrátil do Petrovy dlaně.Zavrtěl hlavou.To bzučení v uších bylo nepříjemné.
,,Krásná."řekl trošku vyklepaně.Petr pomalu přikývl.
,,Ano."
S přehnanou opatrností si tu sošku strčil zpátky do kapsy,,Dědeček mi nikdy neřekl,odkud si ji přinesl,"pokračoval Petr.,,Než zemřel dal mi jí a řekl,ať ji opatruju a pak ať ji předám dalším potomkům.Je to to jediné,co mi po něm zbylo,"povzdechl si Petr.,,Chtěl jsem,aby byla Kateřina pod její ochranou také jako celá naše rodina.
A teď nastal čas,abych tohle předal své dceři."
Cydan přikývl.
Otevřely se dveře a na prahu stála mladá dívka,v rukou hrst kytic.Vesele se usmívala.Kateřina.
V čokoládových očích ohraničených trsem hustých řas se zrcadlila radost.Měla kudrnaté světle hnědé vlasy,které jí splývaly na lopatky.Za zády jí svítilo teplé podzimní slunce.Byla oblečená v skromných šatech cihlové barvy a v nízkých botách.Jemné tvary jejího obličeje a krásná pleť jí dávaly na kráse.Byla tak křehká.Vesele vykročila k Helen a políbila ji na tvář.,,Dobrý večer,mami.Dobrý večer,otče."řekla zvonivým hlasem.,,Venku je ale zima,"poznamenala a na ukázku se zaklepala.
Pak si všimla Cydana,který stál v koutě.
,,Lásko."Přistoupila k němu a prohrábla mu ladnou rukou tmavé kadeře.,,Co ty tady?"zeptala se jakoby nevěděla,o čem se právě bavili.
Cydan ji políbil na čelo.
Kateřina však nečekala na odpověď a otočila sek otci s otázkou na jazyku.Cydan chvíli přešlapoval,jelikož mu došlo,co se právě bude dít a raději řekl:,,Omluvte mě.Počkám venku"podíval se významně na Kateřinu a jejího otce a zmizel ve dveřích
Kateřina chvíli mlčela a dívala se z okna pak se znovu obrátila.
,,Co jsi potřeboval,otče?"

A trošíčku tajemna ☼

15. září 2011 v 19:05 Fota
Photograph Never by Kristýna Slavíková on 500px
Photograph Lost things by Kristýna Slavíková on 500px

A trošku tajemna :D

Vážka

15. září 2011 v 19:02 Fota
Photograph Dragonfly 2 by Kristýna Slavíková on 500px

Tohle jsem nafotil akdyž jsem se nudila u nás na zahradě! :) Doufám,že alespoň trošku zaujme :D